Vícepásmové vertikály pro KV – opravy a kotvení

“Anton” Vávra, OK1MMN, ok1mmn“zavináč“email.cz

 Druhý díl

(První díl naleznete zde)

 

  Home


Jednou za několik let přijde silná vichřice (jako třeba nyní v lednu orkán Kyril), která trhá střechy, láme stromy a samozřejmě i antény. Můj vertikál Delta 6B GP se pak zlomí, v tom se něj mohu spolehnout. Zlámou se samozřejmě i jiné vícepásmové vertikály, a to většinou v místech, kde jsou trapy. V případě poškozeného samonosného trapu je též možno trap vynechat [2] a nahradit ho prodlouženým “tělem“antény a prodlouženými radiály. Zde popisovaný a opravovaný typ ale trapy nemá samonosné, láme se tedy vlastní “tělo“ antény, což je pro opravu lepší varianta.

Co tedy se zlomeným vertikálem?

Má smysl v dnešní době vůbec něco spravovat? Není lepší zlomenou anténu rovnou vyhodit a koupit si lepší a modernější? Pro mě opravy antén a stožárů (a jejich stavba) cenu mají. Z větší části provádím tuto činnost venku na čerstvém vzduchu, což vidím jako zdravý doplněk k vysedávání u transceiveru a počítače; mimochodem – kombinaci antén a vysílaní mám proto rád.

Pokud tedy chcete vertikál opravovat a ne ho vyhodit, máte na výběr buď kontaktovat výrobce antény a požádat ho o nový díl ekvivalentní zlomenému, nebo si poškozený díl vyrobíte sami. Já volím druhou možnost, která má svoje výhody – vertikál se pak následně již nikdy nezlomil v opraveném místě.

Pokud se rozhodnete jako já, máte opět dvě možnosti. První je sice časově náročná, ale vřele ji doporučuji: různé “zelené omlácené trubky“ kupovat na radio–bazarech a setkáních, nebo lépe přímo u prodejců vojenských přebytků. Nevypadají sice příliš lákavě a jsou obvykle dost drahé, bývají ale z velmi kvalitního materiálu. Rovněž tak schovávejte díly z polámaných a nepoužívaných antén. Pokud jste takto zásobeni, opravy jsou hračkou.

Nemáte-li ale zásoby “zelených trubek“ nebo nenaleznete-li tu správnou, je tu možnost použít dobře dostupnou trubku z kvalitního a tlustostěnného materiálu, které říkám “univerzální trubka“. Jedná se o lyžařskou hůlku, nejlépe běžkařskou. Ta se hodí na opravu horních častí vertikálů, kde nejčastěji dochází ke zlomení. Není samozřejmě třeba kupovat nové hůlky, v rodinách holdujících bílému sportu bývá odložena zásoba různých lehce ohnutých, již nemoderních nebo pro odrostlé děti krátkých hůlek. U lyžařských hůlek se směrem ke koncům jejich průměr zmenšuje, což možná díky použité tvářecí technologii vede ke zvýšení jejich pevnosti v ohybu; umožní vám to ale rovněž zvolit místo se správným průměrem, kde hůlku uříznete, aby ji bylo možno zasunout do trubek navazujících na zlomený díl – viz obrázek 1. Pokud se zcela netrefíte její délkou, je pak samozřejmě nutné anténu doladit. Princip výměny poškozeného dílu za “univerzální trubku“ (vertikál v horizontální poloze) je na obrázku 2.

 

 

Obr. 1. „Univerzální“ trubka

 

Před výměnou doporučuji z okolních původních trubek odříznout konce s provrtanými otvory pro šrouby, začistit je a trubky již neprovrtávat a nesešroubovávat, neboť právě v těchto provrtaných místech dochází nejčastěji k prasknutí trubky. Kromě toho se v případě “univerzální trubky“ do sebe trubky nezasunou více, než umožní její rozšiřující se profil, a po čase (obvykle za pár měsíců) do sebe trubky “zarostou” tak, že je možné je od sebe dostat často jen pomocí Siko kleští. Konce původních trubek (1 a 3), můžete ještě posílit“ kovovými svorkami na zahradní hadice.

 

 

Obr. 2. Princip výměny

 

Kotvení vertikálů a menších stožárů

Kotvení větších vertikálů představuje, obdobně jako kotvení menších stožárů, samostatné téma, zajímavé ze dvou značně různých situacích:

Jedná-li se o stacionární instalaci v místě, kde bude anténa používána trvale, jde nám většinou o co nejdelší životnost a dlouhodobou spolehlivost z hlediska elektrického i mechanického, ospravedlňující často i větší důkladnost a pracnost zvoleného řešení. Požadujeme určitý stupeň klidu a garanci toho, že kontroly nebude nutno provádět příliš často, jisté záruky odolnosti proti nepřízni počasí, namáhání větrem, námrazou a rovněž toho, že případný pád nezpůsobí další škody apod.

Bude-li instalace vertikálu nebo nosného stožárku krátkodobá, na přechodném QTH, při expedici mimo trvalé stanoviště (a mnohdy i mimo civilizaci), jsme zase často omezeni možnostmi přepravy, hmotností, nutností jednoduché manipulace, nedostupností náročnějších pomůcek apod. Potřeba dobré elektrické funkčnosti a vysoké spolehlivosti může být podstatná zejména v případě náročných akcí daleko od domácího zázemí, spojených často s velkými náklady, kdy by případný neúspěch byl vnímán velmi těžce. Vaší pozornosti doporučuji pěkný článek o kotvení a stavění jednoduchých stožárů na přechodném stanovišti [3].

V zásadě ale můžeme vždy vycházet z toho, že kotvení vertikálů nebo stožárků má mnoho obecných rysů, kdy platí obecné zkušenosti a informace. Přes důležitost tohoto tématu jsem ale při hledání nějakých údajů dospěl k názoru, že se jedná o problematiku, o které se nikde moc nedočtete. Co je tedy možno konstatovat?

V podstatě lze použít buď kotev ze syntetických polymerů, silonového vlasce (rybářského) nebo nylonové struny (do sekačky), které jsou vhodné pro menší a lehčí vertikály – v takových případech uvažujeme většinou zcela automaticky o „monofilním vláknu“ (vlasec, struna), nebo pak “klasické“ kotvy kovové (ocelové lanko), prokládané keramickými izolátory. Používání splétaných šňůr – dnes prakticky pouze z polymerních materiálů – nebývá příliš časté zejména při stacionárních instalacích. Objevují se ale nové zajímavé možnosti – podrobněji dále v kapitole věnované moderním lanům z polymerních materiálů.

V případě poměrně lehkého vertikálu by keramické izolátory typu “vajíčko“ (zejména větší provedení) včetně lanových koncovek byly pro vertikál neúnosnou zátěží. Můžete si ale vyrobit izolátory speciální, lehké (viz dále), které nepotřebují koncovky a místo ocelového lanka použít z vojenských přebytků vodič typu PK, tzv. “pékáčko“, nebo v současnosti anténní lanko prodávané firmou Zach, obsahující mimo měděných drátků i ocelový drát a kevlarová vlákna – tak je zajištěna velká pevnost a minimální roztažnost. Obě řešení mají své výhody a nevýhody.

 

Silon a nylon

Pro kotvení typického vícepásmového vertikálu [1] se ve většině případů používají kotvy silonové nebo nylonové. Ty se časem – v závislosti na teplotě a vlhkosti vzduchu – roztahují nebo smršťují, takže jejich délku musíte průběžně (asi tak jednou za měsíc) kontrolovat a upravovat. Lépe jsou na tom kotvy nylonové, což je dáno vnitřní strukturou materiálu, tzv. síťováním – propojováním molekul materiálu. Nylon má oproti silonu větší pevnost a menší roztažnost, proto se též používá na výrobu strun hudebních nástrojů. Doporučuji co největší průměr nylonové struny (až 3 mm) – pak je její prodloužení nebo zkrácení při dané délce nejmenší.

Jednou z možností, jak se s tímto problémem vypořádat, je konstrukční uspořádaní kotev tak, aby jejich prodloužení nebo zkrácení nemělo velký vliv na jejich napnutí. Princip je na obrázku 3 (vertikál a kotvy jsou zmenšeny, zakreslena je pouze jedna strana kotev). Jedná se o kotvení s pákami a závažími. Jeden konec páky je upevněn v bodě (oku) původního uchycení kotev a na druhý se závažím jsou uchyceny kotvy.

 

 

 

Obr. 3. Princip konstrukce kotvení vertikálu s pákami a závažími

 

Délka “páky“ je asi 70 cm a skutečně je té nejjednodušší konstrukce. Použil jsem železný drát s černou izolací (původně určený jako nosný drát pro vodiče venkovního telefonního vedení o celkovém průměru 4 mm a délky asi 1 m na jednu páku) a na jeho koncích vytvořil oka. Na horní konec “páky“ jsem pak přivázal zahradnickým vázacím drátem závaží (část vibračního transformátoru neznámého původu, ale použít se dá cokoliv podobného závaží) o hmotnosti asi 0,5 kg. Délky kotev jsem nastavil tak, aby páka se závažím byla mírně pokleslá a umožnila tak zkracovaní kotev. Detail kotvení vertikálu s pákami a závažími v reálném provedení je na obrázku 4.

 

 

Obr. 4. Detail kotvení vertikálu s pákami a závažími v reálném provedení

 

Výhody tohoto kotvení: pokud se kotvy povolí, závaží je napne, vertikál se pak ve větru pomalu kývá, místo rychlého pohybu zakončeného prudkým trhnutím (k čemuž by došlo při napnutí volných kotev). Pokud jsou kotvy přepnuty, závaží je povolí a nedojde k lukovitému prohnutí vertikálu, které při silném větru napomáhá jeho zlomení. Tento mechanismus podle mého pozorování funguje do síly větru asi 120 km/h, při silnějším větru závaží jako by nebyla. Životnost těchto kotev je asi 3–5 let (dle použitého průměru kotvy), pak je nutno nylonové struny vyměnit, silonové vlasce mají životnost ještě kratší.

 

Lanko PK s izolátory

Pro kotvení vertikálu nebo malého stožárku (v mém případě osmimetrový stožárek pro uchycení jednoho ramene antény windom) je možno použít již zmíněný vodič typu PK, přerušovaný na vhodných místech lehkými „samosvornými“ izolátorky (viz obr. 5), které lze poměrně jednoduše vyrobit. Prodloužení nebo zkrácení vnitřní ocelové struny pékáčka je oproti prodloužení nebo zkrácení nylonové struny téměř nulové, proto neustálá kontrola a upravování délky kotev v tomto případě odpadají.

 

 

Obr. 5. Provedení lehkého samosvorného izolátorku

 

Izolátorky jsem vyrobil z hnědého pertinaxu (dříve též česky kartitu) tl. 4 mm, s rozměry 80x30 mm (viz obr. 6). Pertinax se těžko opracovává, doporučuji tedy si předem nařezat kotoučovou pilou (tzv. “maflem“) co nejdelší proužky pertinaxu 3 cm široké, ze kterých pak izolátorky uřezáváme pilkou na železo. Jako náhradní materiál lze použít i plexisklo, které je ale křehčí. Ke kotvení osmimetrového vertikálu ve dvou patrech je třeba mít izolátorů cca 28. Dírky pak vrtáme přesně na průměr pékáčka, v mém případě PK s jednou žilou, tedy R = 2,8 mm, aby izolátorek byl skutečně „samosvorný“. Na závěr dírky ještě mírně odhrotíme větším vrtákem, aby se pékáčko lépe ohýbalo a neprořezávala se jeho izolace.

 

 

Obr. 6. Nákres lehkého samosvorného izolátorku

 

Montáž takovýchto izolátorků jde skutečně od ruky. Pouze protáhneme pékáčko otvory (vždy ho mírně přitáhneme po každém protažení) a je hotovo. Pořádkumilovní pak mohou přečnívající kousek PK zajistit např. tenčím vázacím drátem s PVC izolací (viz obr. 5), nasunutím kousku teflonové hadičky (na kotvu nasadit před montáží izolátorku!) nebo omotat izolaci z PVC, ale ta není příliš odolná povětrnostním vlivům. Tento způsob kotvení je sice pracný na výrobu izolátorků, ale životnost takových kotev (která je dána životností pékáčka) odhaduji minimálně na 10 let (vyzkoušeno mám zatím 7).

 

Lana a šňůry z přírodních a syntetických materiálů

Bavlněná šňůra (např. na prádlo se stále ještě dá sehnat) není vůbec špatná pro kotvení malých (cca 4–6 m vysokých) lehkých vertikálů a stožárků na přechodném stanovišti. Je příjemná na dotek, uzly a zauzlení se lehce rozplétají, a to i pokud je šňůra mokrá nebo zmrzlá, to se o její „kolegyni“ z viskocelu (viskozová celulosa) říci nedá, takže tu nedoporučuji do sněhu a zimy. Životnost bavlněné šňůry může být při občasném použití a skladování v suchu až několik let. Konopné šňůry z vojenských přebytků mají většinou větší průměr než civilnía proti navlhání jsou impregnovány voskem. Stáří takovýchto šňůr ale bývá až několik desítek let a bývají, ač to není na první pohled patrné, silně nahlodány zubem času, takže na jejich pevnost nelze spoléhat. Na kotvení na přechodném stanovišti je lze rovněž použít, bývají zakončeny různými vhodnými oky a karabinami. Obecně se nejvíce opotřebovávají spodní části kotev, proto je dobrým tipem (viz [3]) kotvy z přírodních materiálů dole doplnit o kratší části z tenkého ocelového lanka.

Další možností jsou lana horolezecká. Opět je lze použít pouze pro kotvení na přechodném stanovišti. Pokud pomineme horolezecká lana z přírodních materiálů, dnes již málo používaná, dělí se na statická a dynamická, která jsou schopna díky své pružností absorbovat energii pádu horolezce; taková lana se samozřejmě pro kotvení naprosto nehodí. Ale i lana statická jsou určena jen pro určitou omezenou dobu použití a mezitím musí být skladována v suchu, jinak dojde rychle k podstatnému zhoršení jejich pevnosti. Každý „dobrý“ nápad jak obejít např. kotvení stožáru na trvalém stanovišti ocelovými lany s izolátory horolezeckým lanem tak po čase skončí špatně a škody mohou být velké (o čemž se mnoho radioamatérů již přesvědčilo).

 

Moderními splétaná lana z polymerních materiálů

Vyhovujícími lany pro účely kotvení, ale mnou nezkoušená, jsou lana pro lodě, která je možno v ČR koupit. Při používání odpovídajícím jejich původnímu určení jsou trvale namáhána a vystavena působení vody, a to i slané. V úvahu jako kotvicí by přicházela lana polypropylenová (viz [4]), typy kotevní a pomocné, pro pohyblivý systém kladek jachet. Pro kotvení na trvalém stanovišti by se pak jistě velmi hodila polyester–kevlarová lana nahrazující ocelová lana (též [4]). Mají vysokou pevnost, velmi malou tažnost a dlouhou životnost. V tabulce 1 naleznete pevnostní údaje těchto polyester-kevlarových lan.

 

Pevnostní údaje

Průměr lana [mm]

3

4

5

6

7

8

Pevnost lana [daN]

220

440

560

710

950

1000

 

Tab. 1. Pevnostní údaje polyester-kevlarových lan

 

V souvislosti s tabulkou 1 se asi hodí podívat se aspoň stručně na jednotku daN – dekaNewton; s ní jste se pravděpodobně ještě nesetkali. Jedná se o jednotku síly, jeden dekaNewton je 10 Newtonů. Pro pořádek uvádím, že jeden Newton je síla, která uděluje volnému tělesu o hmotnosti 1 kilogramu zrychlení 1 metru za sekundu na druhou. Newton je odvozená jednotka SI (m.kg.s-2). Dříve používanou jednotkou síly byl jeden kilopond (9,806 65 N) zkratka kp. Jeden  kp je tedy přibližně 10 N, což byl nejspíše důvod pro zavedení daN, neboť 1 kp je přibližně 1 daN.

Výrobci, distributoři a uživatelé lan se ale s touto definicí síly nespokojili a zavedli jednotku rázové síly (v angličtině označované strenght) – viz [5] v dekaNewtonech. Rázovou silou jsou zkoušena např. horolezecká lana. Rázovou sílu pak definovali součinem přetížení G (bez rozměru), které v praxi dosahuje hodnot  1, 2…až třeba 15 a hmotnosti padajícího předmětu (kg) v okamžiku jeho zachycení lanem. V praxi to zjednodušeně znamená, že kolikrát se zvýší G působící na lano a předmět v okamžiku jeho zachycení, tolikrát se sníží přípustná hodnota této síly. Počáteční podmínky testování lan pomocí rázové síly jsou ovšem mnohem „tvrdší“ než při působení síly „klasické“ (praktické použití této definice je ovšem spíše nasměrováno na bezpečnost horolezce při pádu, který volí lano jen do takové hodnoty rázové síly, jejíž působení je ještě schopen přežít). Zájemce o tuto problematiku odkazuji na [5], neboť se nejedná o standardní definici síly.

Pro kevlarová lana se mi podařilo zjistit pouze orientační ceny (pozor, nejsou z odkazu [4]!) pro lana o větším průměru od 8 do 25 mm; ty jsou od 250 do 600 Kč za metr, ale mohou se lišit dle dodavatele a množství. Jak je vidět, jsou tato lana asi 5x dražší než lana ocelová, ovšem pokud započtete i cenu izolátorů a práce s jejich montáží, rozdíl se zmenší. Koncové prvky kotev, jako např. očnice (viz níže odstavec Ocelová lana) bude u těchto lan jistě nutné použít rovněž. Nekovová lana se často ukončují zapletením do oka, po případě s vloženou očnicí (pro úchyt s menším průměrem).

Dnes jsou již ale k dispozici lana, jejichž parametry jsou „šité na míru“ právě našim potřebám, tedy přímo pro kotvení stožárů a vertikálních konstrukcí. Z prezentovaných parametrů stojí za zmínku nepatrná průtažnost, prakticky žádné pružení, velká odolnost proti působení počasí, vlhkosti, UV záření apod., velká trvanlivost a až neuvěřitelná pevnost. Tato lana jsou z materiálu označeného jako Vectran a Dyneema, mají označení Mastrant-V, Mastrant-D a D-F1 a jsou k dispozici i u našich prodejců (např. DD Amtek). Jsou nejen levnější než lana kevlarová, ale dokonce i než lana ocelová. Jejich konkrétní parametry jsou uvedeny v tabulce 2, vzhled viz obr. 7. Podrobnější informace včetně ceníku najdete na internetových stránkách [8].

 

 

Model

Průměr [mm]

Pevnost [daN]

Tažnost [%]

Hmotnost [kg/100 m]

 MASTRANT-V 4 mm 

4

750

2,4

1,5

 MASTRANT-V 6 mm 

6

1300

2,4

2,5

 MASTRANT-V 8 mm 

8

2250

2,4

5

 MASTRANT-V 10 mm 

10

3900

2,4

7,2

 MASTRANT-D 2 mm 

2

200

4

0,4

 MASTRANT-D 3 mm 

3

400

4

0,7

 D-F1 4 mm 

4

1700

1,8

0,9

 D-F1 6 mm 

6

3700

1,8

2,2

 D-F1 8 mm 

8

7500

1,8

4,4

 D-F1 10 mm 

10

9900

1,8

7,5

 

Tab. 2. Pevnostní údaje lan Mastrant

 

 

Obr. 7. Vzhled lan Mastrant

 

Určitě dojdete k názoru, že prezentované parametry takových lan jsou mimořádné. Jedná se ale o naprostou novinku a tak musím bohužel konstatovat, že s jejich používáním k našim účelům nemám zatím žádné osobní zkušenosti. Doufám, že se časem bude možné k této problematice vrátit s konkrétnějšími poznatky.

 

Ocelová lana

Kotvení ocelovými lany, prokládané keramickými izolátory, je klasický a dodnes asi nejspolehlivější způsob kotvení, vhodný pro trvalé instalace velkých vertikálů a středně velkých a velkých stožárů (od cca 15 m délky). Vytvořit takové kotvy proložené (pro všechna pásma KV) každé 2 m izolátorem je od průměru lana 4 mm velmi pracné a nevyhnete se poškrábaným rukám. Spojovacího materiálu pro ocelová lana je hodně. Nejdůležitější je lanová svorka (tzv. „blajchrtka“) a očnice (jejich praktické použití je na obr. 8). Svorky musí být vždy na jedno oko dvě a zakončení lana musí být zajištěno proti rozmotávání. Očnice zajišťuje kruhový průřez lana při jeho zatížení, je to velmi důležitý prvek i pro nekovová lana, zaručující jejich pevnost a životnost v místě ohybu. Očnicí většinou prochází karabina spojující lano s úchytem na stožáru, součástí karabiny je zámek, zabraňující jejímu otevření při namáhání na tah.

 

 

Obr. 8. Lanové svorky (tzv. „blajchrtky“) a očnice v praxi

 

Očnici vynecháváme při průchodu keramickým izolátorem nebo tehdy, je-li lano vedeno přes větší kruhový průřez kotvy. V tom případě je možno použít lanovou svěrku (tzv. duplex), která umožňuje pohodlné napínání lana (viz obr. 9). Doporučuji svěrku ještě pojistit jednou blajchrtkou, i když její nosnost je téměř shodná s dvěma blajchrtkami.

 

 

Obr. 9. Lanová svěrka pro vytvoření oka na laně

 

Dalším používaným prvkem je napínač oko–hák s levým závitem na oku, otáčením těla napínače lano napínáte nebo povolujete. Při silném nárazovém větru hrozí vysmeknutí háku z úchytu. Pokud se tomu chcete vyhnout, použijte buď verzi napínače oko–oko (vyrábí se, ale neviděl jsem ji prodávat), nebo napínač jistěte dalším kotevním prvkem. Příklad kotvení 10 m dlouhého stožárku do zdi domu pomocí napínače jištěného karabinou je na obrázku 10.

 

 

Obr. 10. Příklad kotvení napínačem jištěným karabinou

 

Velmi dobrou, nepříliš známou, ale poměrně drahou pomůckou pro stříhání ocelových lan jsou speciální kleště s tzv. trojúhelníkovým střihem – viz obrázek 11. Jsou ke koupi např. v prodejnách nářadí v supermarketech OBI. Ocelové lanko se vyplatí v místě budoucího přestřižení nejprve omotat např. elektrikářskou izolační páskou a stříhat přes ní – konce lanka se pak ihned samovolně nerozplétají.

 

 

Obr. 11. Detail kleští na stříhání ocelových lan

 

Životnost ocelových kotev s porcelánovými izolátory je bezkonkurenční, až několik desítek let, ovšem pokud jsou dobře ošetřeny proti korozi. Na závěr připojuji tabulku 3 nosnosti ocelových lan (podle [7]). Jedná se o nosnost jednoho ocelového lana (koeficient nosnosti 1) zatíženého svisle břemenem.

 

Průměr lana [mm]

Nosnost [kg] (dráty jmen. pevnosti 1570 MPa)

Nosnost [kg] (dráty jmen. pevnosti 1770 MPa]

6,3

350

400

9

650

700

10

800

900

11,2

1000

1100

12,5

1300

1400

 

Tab. 3. Nosnost ocelových lan

 

Porovnání parametrů lan

Pokud porovnáme hodnoty pevnosti polyester-kevlarových lan stejného průměru s nosností ocelového lana (jedná se pouze o orientační porovnání), zjistíme, že tato lana mají minimálně srovnatelnou pevnost s ocelovými lany. Pevnost lan MASTRANT stejného průměru pak může být dvojnásobná až čtyřnásobná oproti pevnosti polyester-kevlarových lan. To jsou skutečně vynikající hodnoty. Zatím však s těmito lany, jak již jsem psal, osobní zkušenosti nemám.

Obecná pravidla pro kotvení

Kotvicí body na stožárech kotvených ve dvou patrech, pokud stožár nemění příliš svůj průřez, bývají obvykle v polovině a na konci stožáru, jinak v místech, kde dochází k větší změně průřezu, v případě vertikálů pak druhé patro kotev bývá nejčastěji výrazně níže. Zde popsaný vertikál Delta 6B GP má kotvy uchyceny v 50 % a asi v 80 % své výšky. Spodní kotvy vertikálu by měly svírat s vertikálem zhruba úhel 45° a mezi sebou (pokud jsou čtyři) úhel 90°, použitím tří kotev se výrazně zhorší stabilita vertikálu a u větších vertikálů nebo stožárů pak bývá problém i při jejich vztyčování (viz [3]). Důvodem k použití tří kotev by mohl být snad pouze nedostatek místa nebo trojboká (příčková) konstrukce vertikálu nebo stožáru.

 

 

Obr. 12. Kotvení vertikálu a rozmístění izolátorů na kotvách

 

V případě kotvení vodivými lany (klasická ocelová lanka, ale třeba i vodič PK) je účelné kotvící lana rozdělit na kratší úseky, nerezonující na provozovaných kmitočtech, a použít v místech přerušení lana izolátory. Pokud kotvy z vodivého lana nerozdělíte, stane se vertikál „elektricky“ většinou téměř nepoužitelný. Na směrovku na stožáru působí nedělené vodivé kotvy částečně jako kapacitní „deštník“ a ta se pak jeví, jako by byla níže nad zemí a může mít i různá nežádoucí ostrá minima a maxima PSV na provozních kmitočtech. Nemusí jít o stav, který by vám nějak výrazně vadil při provozu, ale směrovka se zkrátka chová jaksi podivně. Mezery mezi izolátory by měly být méně než l/4 nejvyššího použitého kmitočtu, tedy v případě 28 MHz asi 2 metry. Bývá zvykem, že krajní izolátory na kotvách jsou těsně u antény a u země (viz obr. 12, zakreslena je pouze 1 strana kotev), vydělíme li tedy délku kotvy dvěma, vyjde nám počet izolátorů na kotvu. Není asi třeba zdůrazňovat, že izolátory jsou namáhány buď na tah (viz např. provedení podle obr. 5), nebo na tlak (známé vajíčkové izolátory), kde je navíc zajištěno, že pokud by z nějakého důvodu došlo k roztříštění izolátoru, kotvící lano se nepřeruší a stožár nebo vertikál se nezhroutí. Takovéto izolátory (pro kotvení velkých stožáru) bývají někdy vyrobeny bez otvorů pouze s drážkami tak, že se dají vyměnit pouhým vtlačením do ok kotev, aniž by bylo nutno oka rozmontovat.

 

A ještě jedna poznámka: během provozu vertikálu může docházet k mírnému nasávání vodních par a kondenzaci nebo zatékáni vody dovnitř trubkového stožáru, proto doporučuji (pokud není v patním izolátoru otvor) v nejspodnější části vertikálu (tam, kam ještě voda může zatéct) vyvrtat šikmo nahoru malou dírku (cca 3-4 mm) pro odtok kondenzované nebo zateklé vody.

 

 

Odkazy

[1] Ing. Ivan Vávra, OK1MMN: Vícepásmové vertikály pro KV. Radioamatér 3/07

[2] K. Voigtlälander, DJ1TU, překlad OK1ARN: Trapovaná KV anténa Groundplane – tipy a triky. Radioamatér 2/2004

[3] Martin Huml, OL5Y/OK1FUA: Jak stavět a kotvit jednoduché stožáry 1 a 2, Radioamatér 2, 3 /2004

[4] http://www.brig.cz/lana.php

[5] http://metodika.horoklub.cz/indexx.php?id=e_technika/e_03

[6] http://www.mastrant.com

[7] http://www.vingu.cz/documents/nosnosti_lan.pdf

[8] http://obchod.mrp.cz/ddamtek/

 

První díl


Home